Řád hořčičného semínka

Pomalu mi již vyprchávají vzpomínky na konferenci modliteb 24-7 v Birminghamu. Už se ví i místo dalšího setkání, starý rok je za námi, a nové věci začínají.

Já bych se však ještě ráda rychle a ve stručnosti ohlédla za tématem, které jsem již v uplynulém roce nestihla okomentovat, uklidnit tak výčitky svědomí a uzavřít jednu kapitolu z birminghamské konference.

Nemám moc ráda spěch, ale někdy se mu nelze vyhnout. Poslední den konference, s plnými kufry, vědomím, že brzy odlétáme a očima na hodinových ručičkách, jsme dorazili na místo konání velmi zajímavé události v historii 24-7. Pompézní zvučné chvály vystřídal jediný sólový kytarista, obrovský konferenční sál byl zaměněn za komorní místnost, kterou však lidé naplnili až k prasknutí. Stali jsme se totiž svědky přijímání nových členů do Řádu hořčičného semínka, potvrzování slibů stávajících a volby prvního “představeného", vlastně představené, protože se jí stala žena.

Radikální doby vyžadují radikální řešení a radikální odhodlání věřících.  V roce 1716 se hrabě Ludwig Zinzendorf a jeho čtyři přátelé rozhodli uzavřít mezi sebou smlouvu a vytvořili tak Řád hořčičného semínka. Mezi Moravskými bratry se sice myšlenka řádu moc nerozšířila, ale zdá se, že v našem tisíciletí opět nabývá na aktuálnosti. Stejně jako u mnoha jiných hnutí a řádů stála na počátku touha vzdorovat formálnímu náboženství plnému kompromisů. Pět přátel včele s hrabětem Zinzendorfem se proto zavázalo ke třem velmi jednoduchým slibům:

1.     Být věrní Kristu

2.     Být milí k lidem

3.     Nést evangelium národům

V knize “Krvavý měsíc na obzoru” již na počátku hnutí 24-7 Pete Greig zmínil vznik takzvaných kotelen, společenství křesťanů, kteří se shromažďují kolem pravidelných modliteb a jsou odhodláni společně jít ven, šířit evangelium a poskytovat pohostinnost, společně se zasazovat o právo a spravedlnost ve společnosti. V pozadí stojí nejen touha obnovit jakousi myšlenku dřívějších řeholních řádů a dát ji aktuálnost v současnosti, ale kotelny jsou podle Peta Greiga voláním po změně našich vlastních srdcí, výzvou pro příliš zabydlené církve a vůbec společnost jako takovou.

Zároveň Pete Greig zdůrazňoval důležitost smlouvy ve vztahu s Bohem, v celé biblické historii, ale i v mezilidských vztazích vůbec. Lidé, které mezi sebou navzájem váže smlova, obvykle mají přátelství, které jen tak snadno nezanikne a trvá dlouho. Pokud někdo smlouvu poruší, nese důsledky. Sliby, které mezi sebou členové skládají, vycházejí z přijetí evangelijní zvěsti a jsou odhodlanou odpovědí na Boží milost (Řím 12:1-2), kterou osobně zakusili.

Na setkání v Briminghamu jsme viděli lidi, kteří prošli obdobím příprav pod vedením někoho ze stávajících členů. Někteří sliby obnovovali, někteří nově skládali. Všichni byli nějak zúčastněni. Zajímavou skutečností bylo, že členové měli pro připomínku prsteny s vyrytým nápisem “Nikdo z nás nežije sám pro sebe”.

Ještě nedozněla poslední chvála a my doslova utíkali na letiště. Myslím však, že to, co jsme přijali a zakusili, rozhodně za zrychlený krok stálo a vyplatilo se.

Olga Gebauerová