Nejsem ranní typ

Je ráno. Budík zvoní. Je čas vstoupit do nového dne společně s Pánem Bohem. Ale...

Nejsem ranní typ. Rozhodně si neužívám brzké vstávání a opakované zvonění budíku je spíš běžnou denní rutinou než vzácností. Potom se počítá každá minuta mezi zamáčknutím budíčku a odjezdem MDH vstříc dobrodružstvím nového dne. Pochopila jsem, že pro mě nemá smysl plánovat si ranní "ztišení" v posteli, kdy se přeci můžu modlit a číst bibli přímo v pohodlí domova. Daný scénář se opakuje příliš často - odložím budík ještě jednou ... až jsem potom ráda, že vůbec vstanu, abych stihla včas odejít.

Přesto vím, že začít den s Bohem potřebuji. Potřebuji se zaměřit na něj a ne jen na seznam úkolů, který leží přede mnou. Potřebuji se ztišit, dát mu nový den do rukou, načerpat u jeho nohou pokoj, radost a sílu. Potřebuji být s ním, nechat ho promlouvat do mého života a proměňovat mne.

Proto mi pomáhá, když se mohu zapsat do modlitební místnosti a strávit tam svůj začátek nového dne. Musím se nejprve rozhodnout, že to chci, i když se mi nebude chtít ráno vstávat. Když pak vidím své jméno zapsané v kalendáři, pomáhá mi to dostát svému rozhodnutí a je pak pro mě mnohem jednodušší vstát. Navíc mám potom vyhrazenou celou, ničímu nerušenou, hodinu jen pro Pána Boha!

Šárka Šimečková