Modlitby za národ

Pojďme se společně krátce podívat na čtyři důležitá témata dneška:

1. Postavme se do bran našich měst a ovlivňujme naše okolí

Před nějakým časem jsem vnímal, že bych se měl pustit do sedmi lekcí o Duchovních branách. Toto téma si každý může najít na You-Tube, ale já chci teď zvýraznit alespoň jednu věc. Abrahama i Lota v knize Genesis nacházíme v branách svého stanu (města). Právě tam se setkali oba s anděly. Je to strategické místo, kde má člověk možnost kontrolovat, co (či kdo) do města vlastně přichází. Zatímco však Abraham má vliv na lokalitu, kterou mu Bůh dal, a utváří ji k Božímu obrazu, s Lotem je to přesně naopak. V Genesis 16,9 obyvatelé Sodomy na Lota halekají: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce!“ Jak je to s námi? Přijali jsme tvrzení o tom, že svět nebude nikdy spravedlivý, a tak nemá cenu proměňovat chod našich měst, anebo že jsme byli povoláni k tomu, abychom vnášeli nebe do našich měst a národa?

Postavme se do brány s rozhodnutím, že tato země patří Hospodinu se vším, co je na ní, a podle toho to bude také vypadat. Bůh sám nám bude ukazovat, kde jsou ta strategická místa našich lokalit, kde se brány nacházejí. Mohou to být kopce, instituce, shromaždiště lidí… Pusťme se ducha sirotka a proklamujme ducha synovství v sobě! Neživme atmosféru malosti. Máme totiž nebeského Otce, který do nás vložil nebeskou identitu, nejsme sami! Sirotci zůstali na všechno sami, u synů a dcer je to jinak!

2. Staňme se požehnáním

Apoštol Pavel nás učí, že se máme modlit za autority a naše vládce. Já bych dodal, prolněme to, co říká Pavel, s tím, co vyhlašuje Hospodin nad Abrahamem v Genesis 12. Abraham se v celé té Boží vizi rozmnožení potomstva má stát požehnáním. Naše žehnání má obrovský vliv. Uvědomoval si to už král Balák, který si pozval do své blízkosti pohanského věštce, aby mu Izraelity proklel, a on nemohl jinak než žehnat. Dokážeme toho dnes využít a ve víře uvolnit obrovské požehnání pro celý náš národ? Kletby byly veliké, ale my máme dnes jedinečnou možnost. Totiž uvěřit, že Bůh nám dal do hrsti možnost vylít obrovské požehnání.

3. Uvolňujme jednotu Církve

Pán Ježíš mluví ke svému lidu v Mt 23.37-39 a říká: „…kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově."

Už nebuďme zatvrzelí, nerozdělujeme-li se jako Církev na vzkříšeném Kristu, co nás oddělí od jeho lásky? Vyhlašujme, že Kristova církev v našem národě nebude suchými kostmi poházenými po pláni, ale nádhernou a zářivě oděnou Nevěstou dychtivě očekávající svého Ženicha! Proklamujme, že náš dům už nezůstane pustý jako dřív, ale že skrze jednotu mezi námi svět uvěří, že Syn byl poslán od Otce (Jan 17,21).

4. Vyznávejme jako Daniel hříchy našich otců

Každý národ si nese svou identitu. Ale je tato identita odvozena od toho, čím si v minulosti prošel, kde se zatvrdil, komu nikdy nedokázal odpustit, s čím se už nikdy nechce setkat, co si už nechce zažít … anebo od Krista, který za nás prolil svou drahocennou krev? Daniel v kapitole 9, verši 5 mimo jiné vyznává: „Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů…" Není to o tom, že by všechno, co vyznává, udělal on sám ve svém životě, ale byl si vědom toho, že je součástí národa, se kterým se může skutečně ztotožnit.

Pokud toto nebylo v minulosti dostatečně vyznáno nebo to bylo dokonce přezíráno, vraťme se k tomu i my a požádejme našeho nebeského Tatínka. „Odpusť nám to, prosím!“ A pokud to uděláme ve víře, naplníme tím ten velký verš dnešní doby ze 2. Paralipomenon 7.14: „…a můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi."

David Kafka